24. září 2018 Přečtěte si články o naší péči v praxi

Každá domácnost je jiná. Důležité je, aby se klient cítil příjemně a v bezpečí, říká pečovatelka

Už dvacet let je pečovatelkou ve službách brněnské Charity. Na její konání od října oficiálně dohlíží patronka beznadějných situací – sv. Rita. Práce je pro oddanou zaměstnankyni posláním, zároveň jí dává možnost nahlédnout do soukromí různých domácností a stát se jejich součástí. „Moje práce je o lidech a s lidmi. I to je důvod, proč se u ní dá vydržet opravdu dlouho, určitě není každý den v práci stejný jako ten předchozí,“ říká pečovatelka Alena Ecklová z Charitní pečovatelské služby sv. Rity.

V Charitě působíte již dvacet let, co Vás na začátku k této práci přivedlo?

Na začátku to byla nejspíš láska k lidem. Měla jsem vztah ke starším, zažila jsem již péči o babičky a prababičky. Pečovatelskou službu jsme také využívali u našeho dědečka. Tam jsem získala zkušenosti, jak služba funguje. Zjistila jsem, jak taková práce vypadá a řekla jsem si, že bych to mohla zkusit.

Přibližte nám, co pečovatelská služba nabízí, s čím klientům pomáhá?

Naše cílová skupina dříve byli senioři, v současné době nabízíme nějaké novinky. Našimi klienty jsou v současnosti lidé, kteří pobírají starobní či invalidní důchod a nemají dost sil na to, aby zvládli samostatně žít. Klientům pomáháme v tom, aby mohli zůstat co nejdéle v domácím prostředí, ve svých bytech a domech a se svými rodinami. Zůstávají tam, kde to znají, kde se cítí dobře a kde mají určitou jistotu. My jsme jim nápomocni při hygieně, nákupech, někdy pomáháme s orientací v bytě, připomínáme a dohlížíme na chod domácnosti. Je to pomoc nejen klientům, ale i rodině, která se nemůže starat nepřetržitě. Vykrýváme péči třeba časově v době, kdy se nemůže starat rodina.

Takže se nejedná o seniory, kteří by byli osamělí, ale jsou to i ti, kteří mají rodiny?

Řekla bych, že tyto skupiny jsou zastoupeny tak půl na půl. Jsou to třeba senioři, kteří mají děti ve vzdálenějších městech, třeba v Praze. Mnozí se nemohou starat každý den, ale své rodiče navštěvují.

Jak s těmito vzdálenějšími rodinami komunikujete?

Co se samotného poskytování služby týče, naši klienti jsou právě osoby, které potřebují péči, tedy senioři. Klienti jsou svéprávní a jsou to právě oni, kdo si naše služby objednávají a domlouvají se s námi na tom, co a kdy budeme dělat. Ne vždy ten dotyčný chce rodině a dětem podávat zprávy o tom, v čem potřebuje pomoci. Musíme mít dokonce plnou moc od klientů, když se náhle a nečekaně něco stane, že můžeme vůbec rodinu kontaktovat. To se děje například když voláme rychlou záchrannou pomoc.

Stalo se Vám za těch dvacet let, že jste musela řešit takovou situaci, která se Vám třeba hned i zpětně vybaví?

Krizová situace nastává vždy, když při příchodu zjistíme, že je něco jinak, než je obvyklé. Je vždy velmi špatné, když přijdeme a vidíme, že klient spadl, nebo v noci prodělal mozkovou příhodu, ale stává se to. A v těchto případech je třeba jednat velmi rychle. Někdy je těžké přesvědčit klienta, aby šel do nemocnice. Chce zůstat doma, což bychom mu také rádi splnili. Jenže to někdy nejde. Pak je důležité, aby nám klient důvěřoval. A někdy se stane, že přijdeme a zjistíme, že klient zemřel. Pokud nemá blízkou rodinu, potom zbývá vyřízení všech náležitostí okolo na nás jako na službě.

Takže jste schopní zařídit služby i pohřeb? Poradíte si tedy téměř se vším.

Není to samozřejmě časté, ale někdy se to stává. Takové případy potom vyžadují hodně času, vyřizování. Zajistíme vše, co je v našich silách.

Vnímáte to tedy tak, že jste pro klienty i takovou duchovní či psychologickou pomocí?

Máme samozřejmě standardy a další pravidla, takže klienty, kteří potřebují psychologickou pomoc, odkazujeme podle potřeby na odborníky. Pokud se však vídáte s někým po dobu několika let, pět dnů v týdnu, dvě hodiny denně, je potom jasné, že spolu nějaký vztah navážete. Já osobně kontakt s klienty vnímám i po lidské stránce, která je neodlučitelnou součástí mé práce. Pro mnohé klienty je velmi důležité už to, že si mají s kým promluvit. Jsem ráda, že to můžu být třeba já, když už nemají nikoho jiného. Poslední dobou je to ale stále těžší. V současném systému, kdy naše služby musí klienti doplácet nejen podle výkonů, ale především podle času, který u nich strávíme, je toho času na povídání jen velmi málo. Mnozí také některé služby, které dříve využívali a potřebovali by je i nadále, odmítají, aby je nemuseli platit.

Které služby takto klienti odmítají?

V některých domácnostech jsme třeba každý týden pomáhali s úklidem, utíráním prachu, vytíráním podlah, umýváním oken. Teď mnohým takový úklid stačí jednou za měsíc či dokonce za půl roku. Tyto služby jsou ale velmi individuální, vždyť každá domácnost funguje úplně jinak, někteří klienti byli zvyklí mít zkrátka vždy perfektně uklizeno, protože to sami dělali dříve. Jiní úklid zase dělali jen podle potřeby. Nehodnotím, co je správné nebo není správné, ve svých domovech se lidé přece musí cítit hlavně pohodlně a bezpečně.

V pečovatelské službě máte více než dvacet let zkušeností. Jak tedy hodnotíte její proměnu, bylo by třeba vhodné změnit systém financování?

Financování služby je komplikované. Příspěvek v určité výši se vyplácí přímo klientům a ti si z něj poté hradí výkony. Jenže potom je mnozí senioři odmítají, šetří. Péče jim připadá velmi drahá. Chtějí třeba uspořit nějaké peníze a dát je dětem, vnoučatům. Prostředky na péči, kterou dokonce mnozí velmi potřebují, na ni nevyužijí. Pokud by tyto příspěvky mohli lidé využít jen na pečovatelské či ošetřovatelské výkony, určitě by je využili. Samozřejmě se může starat také rodina, které potom dostane část, nebo celou výši příspěvku. Velmi se snažíme, aby se do péče o své blízké rodina zapojila. A z pohledu zaměstnance? Práci pečovatelky rozhodně neděláme jen pro peníze, důležitá je lidská stránka, možnost pomáhat, kde je potřeba a fantastický kolektiv kolegyň. Velkou oporu také cítím u svých vedoucích, je skvělé, když se na ně můžete spoléhat, kdykoli za nimi přijít a víte, že vás neodmítnou. Služba jako taková je dlouhodobě podfinancovaná, i když je velmi potřebná. Pokud někdo na její provoz přispěje, může si být jistý, že tím skutečně pomůže lidem, kteří se bez pomoci neobejdou. 

Zmínila jste, že se do péče snažíte zapojit i rodinu. Jak to děláte?

Zkusím to popsat na jednom z případů. Ozval se nám pán, že jeho maminka měla mrtvici, že je ve velmi špatném stavu. Chtěl, aby se vrátila domů, ale vůbec nevěděl, jestli to jako rodina zvládnou. Potřeboval slyšet mou radu, jak to vidím z pohledu pečovatelky. Navštívili jsme paní v nemocnici, sice nekomunikovala, ale dala hned úsměvem najevo, že ví, o koho jde. Vůbec nebyl důvod, aby zůstávala v nemocnici. Jediná komplikace byly nějaké rehabilitace a zdravotní kontroly, ale klienti se obvykle v domácím prostředí cítí lépe a je větší šance, že se jejich zdravotní stav zlepší. Pro mnohé seniory je obtížné se přizpůsobit jinému, třeba velmi striktnímu režimu, který je mnohdy daný v pobytových zařízeních. Rodině klientky jsme ukázali, jak pečovat, co vše je potřeba udělat třeba v péči o hygienu, jak komunikovat. My jsme péči pokrývali v době, kdy se nemohl starat nikdo z blízkých.

Jak hodnotíte to, jak veřejnost vnímá stáří a staré lidi?

V rodinách, se kterými se setkáváme, je to velmi různé. Někdy jsou příbuzní se svými prarodiči jen málo v kontaktu, na návštěvu přijdou občas, pomohou jen s nejnutnějším. Pak je tu ale i druhá strana této škály, kdy rodiny maximálně spojují generace – až je to velmi neobvyklé. V každém případě je určitě dobré, když i mladší generace, tedy děti, vidí, že jsou také lidé staří, že je třeba je respektovat a chovat se k nim ohleduplně. Pokud budeme před dětmi předstírat, že stáří neexistuje, nebudou vědět, že postupující věk a to, co k němu náleží, patří k životu. Nebudou se pak chtít o nikoho starat, nebudou mít tu zkušenost, nebudou mít kde čerpat. Zkrátka se nebudou umět postarat o své rodiče.

Co vás na vaší práci i po dvou desítkách let stále baví?

I po dvaceti letech je pro mě velkou odměnou kontakt s lidmi. Setkání, navázání vztahu. I když je to často těžké, každý není hned společenský a otevřený, stále mám pocit, že moje práce je vlastně obohacením pro obě strany – jak pro mě, tak i pro moje klienty.