20. října 2025 Přečtěte si články o naší péči v praxi

Když něco pěkného skončí, tak něco jiného začne

Přečtěte si rozhovor s paní Radkou Sekaninovou, pečovatelkou, která po více než dvaceti letech služby odchází do důchodu. Když Radka Sekaninová v roce 1998 nastoupila do charitní pečovatelské služby, netušila, že se z práce stane celoživotní poslání. Po více než dvaceti letech služby se letos v listopadu loučí s klienty, kolegy i každodenním terénem, který se pro ni stal druhým domovem.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tu vydržím tak dlouho. S Boží pomocí, je to pro mě zázrak,“ říká paní Radka s úsměvem, ale i s lehkou nostalgií v hlase.

Radka vzpomíná, že v době, kdy do Charity nastupovala, byla péče v domácím prostředí ještě novinkou. „Tenkrát bylo méně práce, méně klientů, ale i méně peněz,“ vypráví s nadhledem. Pečovatelky tehdy všechno zapisovaly ručně, bez mobilů a aplikací. „Ke každému člověku jsme měli papírový záznam. Kolik času jsme u něj strávili, co jsme udělali, jak se mu daří. Bylo to jiné, pomalejší, možná i osobnější.“

Tehdy se teprve formovalo, co pečovatelská služba znamená, protože ještě ani neexistoval zákon o sociálních službách, který začal platit až v roce 2007. „Klienti si někdy přáli věci, které dnes už do péče nepatří. Třeba uklidit sklep nebo vytrhat trávu mezi kachličkami,“ usmívá se Radkaa dodává: „Dělali jsme všechno, protože se to celé teprve rozjíždělo.“ Dnes už je podle ní práce jasněji vymezená a zaměřená na to podstatné – člověka. „Je to lepší. Teď pečujeme o lidi, ne o kachličky,“ dodává s úsměvem.

Za roky práce v terénu poznala stovky klientů a s mnohými z nich se stihla sblížit. „Bylo tolik zlatých lidí. Člověk si na ně zvykne a pak odejdou… Je to těžké. Ale takový je život,“ říká tiše. Co ji v práci drželo nejvíc? „Kolektiv. Tady na Žižkově máme skvělou partu. Ne všichni jsou věřící, ale všichni jsou hrozně hodní. Nepodrážíme se, nehádáme. Držíme při sobě. To mě tady drželo celé roky.“

A co podle ní dělá z pečovatelky tu dobrou? „Velké srdce. Musí mít ráda lidi a někdy i čerpat sílu u Boha. Protože ta práce je náročná, fyzicky i duševně.“

Práce v terénu přináší i svoje těžké chvíle – déšť, sníh, brzká rána i svátky. „Když jsem si uvědomila, že jdu do důchodu, řekla jsem si: konečně poslední zima,“ směje se Radka. „Nazmrzaly jsme se dost. Ale zvykla jsem si. Nesmí vám vadit pohyb. I když je to někdy náročné, má to svůj smysl. Přinášet lidem pomoc přímo tam, kde žijí.“

Na otázku, na co se v důchodu těší, odpovídá bez váhání: „Na rodinu. Na vnoučata. Těším se, že budu mít víc času pro ně. A taky na klid. Ale myslím, že se zase něco pěkného najde. Něco pěkného končí a něco pěkného začne.“

Paní Radka Sekaninová strávila v Charitě více než dvě desetiletí, v nichž rozdávala péči, trpělivost i lidskou blízkost těm, kteří ji nejvíce potřebovali. „Chvála Bohu, zdraví mi zatím slouží. A já jsem spokojená. Mám krásný důchod a dobrý pocit z práce, kterou jsem mohla dělat,“ uzavírá s pokorou.