Zobrazit fotogalerii

10. února 2026 Přečtěte si články o naší péči v praxi

Yvona Hovorová a Lucie Adamová, dlouholeté pečovatelky Charitní pečovatelské služby sv. Rity

Jak vypadá pečovatelská práce po osmnácti a patnácti letech praxe? Yvona Hovorová a Lucie Adamová patří mezi dlouholeté pečovatelky Charitní pečovatelská služba sv. Rity. V rozhovoru mluví otevřeně o každodenní práci v terénu, o vztazích s klienty, o tom, co jim pomáhá zůstat spokojené i po letech, a proč má smysl tuhle práci dělat dlouhodobě. Nechybí ani povzbuzení pro nové kolegyně, které tým aktuálně hledá.

Jak dlouho už pracujete v Charitní pečovatelské službě sv. Rity a pamatujete si své začátky?

„Nastoupila jsem 1. února 2008,“ říká Yvona a hned dodává, že začátky si pamatuje velmi dobře. „Člověk přijde do úplně jiného světa. Všechno se učíte postupně, hlavně v terénu. Každý klient je jiný a hodně vás to naučí.“

Lucie nastoupila o tři roky později, 1. února 2011. „Měla jsem velký respekt,“ přiznává. „Kolegyně už měly zkušenosti a hodně mi pomohlo, že mě vzaly s sebou, všechno mi ukázaly a vysvětlily. Od začátku jsem cítila, že se můžu ptát a že v tom nejsem sama.“

Co se za ty roky v práci změnilo nejvíc?

Obě se shodují, že především tempo. „Klientů je dnes výrazně víc a práce je náročnější,“ říká Yvona. Zároveň ale vnímá, že se zlepšilo zázemí. „Máme lepší organizaci, přehled, víme, kam jdeme a co nás čeká.“

Lucie doplňuje, že velkou změnou je i technická podpora. „Díky aplikacím máme všechno pohromadě. Člověk má větší jistotu a pocit bezpečí, což je v terénní práci hodně důležité.“

Setkali jste se během let v práci s obdobím větší zátěže nebo krizí a jak jste to řešili?

Lucie mluví otevřeně. „Ano, přišla. Po letech se stejnými klienty jsem cítila únavu a stereotyp. Měla jsem pocit vyhoření a uvědomila jsem si, že pokud chci u téhle práce zůstat, potřebuju změnu.“ Tou změnou pro ni byly záskoky. „Najednou byl každý den jiný, potkávala jsem nové lidi a práce mi znovu začala dávat smysl. Byla to velká úleva.“

Yvona má zkušenost jinou. „Vyhoření jsem necítila, ale vím, že tahle práce je náročná. Člověk si musí hlídat hranice a mít kolem sebe tým, na který se může spolehnout. To je pro mě zásadní.“

Je tahle práce jen o praktické pomoci, nebo je v ní něco víc?

„My jim tam vlastně na tu chvíli přineseme světlo,“ říká Lucie. „Pomůžeme s tím, co už sami nezvládnou, a pak zase odcházíme. Ale to, že tam někdo přijde, že se s nimi baví a je s nimi, to je pro ně strašně důležité.“

Yvona ji doplňuje: „Není to jen o té praktické pomoci. Je to i o lidském přístupu, o krátkém rozhovoru, o tom, že ten člověk ví, že na to není sám.“

Co vám pomáhá udržet si energii, kterou v práci dáváte klientům?

„Postupem času jsem se naučila myslet i na sebe a najít si čas pro sebe,“ říká Lucie. „Dřív jsem to neuměla, ale dnes vím, že je to důležité. Setkání s přáteli, kultura nebo drobnosti, které mi dělají radost, mi pomáhají zůstat v rovnováze. Díky tomu pak můžu být v práci klidnější a víc přítomná.“

Yvona k tomu přidává, že velkou roli hraje i samotný pocit ze smysluplně odvedené práce. „Mně dělá dobře už to vědomí, že vím, že je o klienta postaráno. Když odcházím a vidím, že je upravený, najedený a v klidu, mám dobrý pocit.“ Shodují se, že právě pocit dobře odvedené práce je pro ně důležitý a naplňující i po letech.

Co je podle vás na téhle práci důležité a co lidé často nevidí?

„Není to jen o tom přijít a něco udělat,“ říká Yvona. „Je důležité, jak se u toho ten člověk cítí. I krátký kontakt, obyčejná pozornost nebo pár slov může pro klienta znamenat hodně.“ 

Lucie souhlasí. „Často nejde o velké věci. Spíš o to, že ví, že někdo přijde, že se o ně někdo zajímá. To dává celé práci smysl.“

Je něco, co vám práce a lidé, se kterými se potkáváte, dávají i vám osobně? A jak důležitý je v tom všem tým?

„Určitě,“ říká Yvona bez váhání. „Často je to nadhled. Někteří lidé si prošli hodně těžkými věcmi a přesto mají humor a klid. To vás hodně naučí.“ Zároveň dodává, že velkou roli hraje i zázemí služby. „Pro mě je důležité vědět, že se na sebe můžeme spolehnout. Když je potřeba, víme, že se máme na koho obrátit.“ 

Lucie souhlasí. „Klienti nás inspirují. Někdy si z jejich vět nebo postojů beru něco i do vlastního života.“ A hned navazuje: „Tým dělá strašně moc. Podpora je důležitá a mám pocit, že tady funguje.“

Jaké jsou vlastně lidé, se kterými se ve své práci potkáváte, a co vám setkávání s nimi dává?

Lucie se usměje. „Často jsou to velmi inspirativní lidé. S některými se zasmějeme tak, že by to do nich člověk vůbec neřekl.“ S úsměvem vzpomíná na jednu ze svých klientek. „Jedné paní je přes devadesát let a někdy se spolu smějeme jako puberťačky. Tyhle chvíle jsou hodně osvěžující.“

Yvona doplňuje, že ji na klientech fascinuje jejich životní zkušenost a vzdělání. „Spousta z nich jsou velmi vzdělaní lidé, kteří mají za sebou bohatý život. Často mi říkají věci, které mě inspirují.“ Některé myšlenky si dokonce zapisuje. „Jsou to věty, ke kterým se pak vracím.“

Obě se shodují, že setkávání s klienty není jen jednostranné. „Není to jen o tom, že my něco dáváme,“ říká Lucie. „Hodně se toho učíme i my samy.“

A když byste to měly shrnout jednou větou, co je pro vás na téhle práci dnes nejdůležitější?

„To, že nám pořád dává smysl,“ říká Yvona jednoduše.

Lucie ji doplňuje: „A že ji můžeme dělat v prostředí, kde se cítíme dobře a kde víme, že to, co děláme, má význam.“

A co byste vzkázaly ženám, které dnes uvažují o práci v pečovatelské službě?

Lucie mluví otevřeně o své vlastní cestě. „Předtím jsem podnikala a pak jsem byla několik let na mateřské. Už tehdy jsem věděla, že se k podnikání vracet nechci.“ Impuls přišel z rodiny. „Moje sestra pracovala jako pečovatelka a poradila mi, ať to zkusím. A já jsem tady dnes už patnáct let. Někdy stačí dát na doporučení a dát si šanci.“

Yvona přidává svou zkušenost z jiné strany. „Po práci ve školství jsem chtěla pracovat spíš s dospělými.“ Pečovatelská služba pro ni byla novým směrem, který jí postupně začal dávat smysl. „Člověk si tu najde své místo. Není to o tom, že by to bylo pro každého, ale když vám to sedne, může se stát životní prací.“

Obě se shodují, že nejdůležitější je nebát se udělat krok a práci si vyzkoušet. „Bez vlastní zkušenosti se to nedá poznat,“ říká Lucie. „A když máte v sobě empatii a chuť pracovat s lidmi, může vás tahle práce příjemně překvapit,“ uzavírá Yvona.