17. května 2024
Aktuality
„Odměnou jsou pro nás příběhy, které končí návratem lidí z ulice zpět k běžnému životu,“ říká Silvie Palarčíková, koordinátorka Nízkoprahového denního centra pro lidi bez domova. „Už nepřicházejí zpátky, aby poděkovali, což je pochopitelné. Ale občas někoho potkám, třeba za pokladnou v supermarketu. Usměje se, zamává a já v tu chvíli vím, že to všechno má smysl.“
Jak se člověk bez domova dozví o tom, že existuje denní centrum?
Většinou od jiných lidí bez domova, od pracovníků terénní služby nebo k nám volají lidé, že vídají někoho přespávat na ulici.
Co potřebuje člověk, který chce do centra přijít?
Nepotřebuje nic. Ani peníze, ani doklady. Může se tady najíst, osprchovat a promluvit si s námi o své situaci. Zjistíme, co všechno by chtěl řešit a s ohledem na jeho stav, zdraví i mentální schopnosti naplánujeme postupné kroky a nabídneme mu konkrétní pomoc. Díky tomu, že spolupracujeme i s ostatními službami, s noclehárnou, s azylovým domem, s centrem CELSUZ, kde je řada poraden, mohou na sebe jednotlivé kroky dobře navazovat.
S jakými příběhy se nejčastěji setkáváte?
Pokud sem přijdou mladí lidé, je to často proto, že mají nefunkční rodiny. Rodiče se rozvádějí, v některých rodinách se objevuje zneužívání nebo násilí. Někdy se k problémům v rodině přidávají drogy nebo alkohol. Přicházejí také lidé s duševním onemocněním nebo mentálním postižením. Stává se, že na ulici skončí lidé, kteří pracovali někde na černo, měli úraz a po dlouhodobém pobytu v nemocnici se už nemají kam vrátit, protože s prací přišli i o ubytování.
Václav měl vlastní firmu, pracoval se dřevem. Dílnu měl vybavenou stroji, které zakoupil na úvěr. Jednoho dne se mu stala mozková příhoda a skončil na dlouhou dobu v nemocnici. Ve svém podnikání za sebe neměl náhradu, a tak firma stála a nezaplacené splátky úvěru se hromadily. Firma skončila a poté se rozpadla i jeho rodina. Václav se najednou ocitl na ulici. Svoji situaci ale chtěl řešit. „S Václavem jsme začali spolupracovat včas. Byl zvyklý pracovat a avně měl snahu se vrátit do běžného života,“ popisuje příběh Silvie Palarčíková. Začal smažením hamburgerů a navzdory velmi těžkému období, kdy se v nemocnici učil znovu chodit a mluvit, situaci zvládl a postupně dal svůj život do pořádku.
Radoslav žil v přístřešku v zahradě za městem. Po mozkové příhodě měl nehybnou jednu ruku. Neměl žádné doklady, živil se tím, co našel, nebo chodil na místa, kde se vydává jídlo zdarma. Majitelka zahrady žila ve městě a pozemek nevyužívala. Sociálním pracovníkům se podařilo ji kontaktovat a získat souhlas s tím, aby tam Radoslav mohl i nadále pobývat. Díky tomu mohl požádat o dávky v hmotné nouzi a odrazit se tak od pomyslného dna. Po nějaké době začal bydlet v azylovém domě. Díky spolupráci se sociálními pracovníky získal práci nočního hlídače, vyřešil své problémy s alkoholem a přestěhoval se na ubytovnu. Má tedy práci, příjem a důstojnější bydlení. Čeká na přidělení sociálního bydlení.