Mají lidé s mentálním postižením duchovní život?

Náboženský život lidí s mentálním postižením

            S lidmi s mentálním znevýhodněním jsem přišel do styku díky hnutí Víra a Světlo založeného Jeanem Vanierem v roce 1971. Již během studia teologie jsem se seznámil s jeho myšlenkami, postoji a viděním světa, které mě zaujaly. Díky tomuto setkání jsem se několik let učil znát svět lidí s mentálním postižením.

            Zlom nastal ve chvíli, kdy mě Katka, dívka s mentálním postižením, požádala, abych ji připravil na první svaté přijímání. Začal jsem tedy docházet do chráněného bydlení sv. Michaela v Brně, kde bydlí. Když se někteří další obyvatelé domu o tom dověděli, žádali mě, abych je začal připravovat také.

            Jedním z nich byl Radek, který byl s našim společenstvím Víry a Světla na jednom z víkendových pobytů. Po nedělní mši přišel za knězem, že by rád přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Kněz ho odkázal na mne, protože věděl, že již jednu přípravu dělám. Díval jsem se na Radkovo přání opatrně. Říkal jsem si, že teď něco viděl a chtěl by to také, ale že zítra, nebo za týden, již možná nebude o ničem vědět. Abych vyzkoušel opravdovost jeho přání, domluvili jsme se, že nějakou dobu počkáme. Radek však za mnou vytrvale se svým přáním chodil.

            V tu dobu se zrovna oficiálně otevíralo chráněné bydlení a na slavnosti byl přítomen i otec biskup. Najednou se, k mému překvapení, přede mnou objevil Radek s panem biskupem, kterého si vedl za ruku, posadil si nás, a mně řekl: „Mluv.“ Chtěl, abych s jeho přáním seznámil otce biskupa, poněvadž už za sebou měl jednu zkušenost s odmítnutím, jak jsem se později dozvěděl. Když jsem otci biskupovi vyložil oč jde, řekl Radkovi, že „mu to podepíše.“

            Tak jsem začal připravovat i jeho. Příprava trvala jeden školní rok. Bylo to trochu něco jiného než s Katkou, protože jsem ho příliš neznal a musel jsem se nejprve seznámit s jeho myšlením a vyjadřováním, které je u každého člověka s mentálním postižením zcela zvláštní a svým způsobem ojedinělé. Nakonec jsem ale usoudil, že po roce přípravy může být připuštěn k eucharistii, protože jsem dospěl k závěru, že to, co jsem považoval v přípravě za stěžejní, pochopil.

            Dvě příhody mně v tom daly zapravdu. První se odehrála na letním táboře našeho společenství, kde jsme měli mši. Myslel jsem, že i Radek půjde k přijímání. Překvapilo mě, že nešel. Zeptal jsem se ho, proč nešel. Odpověděl, že nemůže. Po mši jsem ho viděl, jak se domlouvá s knězem. Druhá příhoda se stala na poprázdninovém setkání společenství. Přišel za mnou s otázkou, kdy bude kněz, kterého oba známe, v kostele, že půjde ke zpovědi. Když jsem se ho později zeptal, opravdu u zpovědi byl.

            Proč o tom všem píši? Na příběhu s Radkem jsem sám zakusil to, o čem jsem četl v knihách Jeana Vaniera a kněze Henriho Nouwena. Že totiž lidé s mentálním handicapem mají své vlastní, pro nás často i nezvyklé, vyjadřování, pod kterým však rozumí totéž, co my. Například Radek říká Tělu Páně „To bílý kulatý“, z čehož někteří vyvodili, že vlastně neví, o co jde. Moje zkušenost s ním, kterou jsem právě popsal, mi naopak říká, že to ví přinejmenším tak, jako většina praktikujících katolíků v naší zemi.

            Nejde jenom o Radka. Podobnou zkušenost mám i s dalšími lidmi s mentálním znevýhodněním. Mohl bych jmenovat Dalibora, jehož jsem připravoval ke svátosti biřmování v běžném kurzu pro biřmovance v naší farnosti nebo Magdu, která mě překvapila, přes postižení paměti, svou vnímavostí, snahou a vytrvalostí se něco dovědět. Je pravda, že jednání těchto lidí je často překvapivé, nestandardní a někdy i v protikladu k tomu, co bychom od nich očekávali díky jejich dosažené náboženské formaci. Je to však součást jejich postižení a nebylo by správné jim kvůli tomu cokoli z této oblasti odpírat. Naopak, všechno, co rozvíjí jejich osobnost, je potřebné podporovat, což určitě platí o svátostech a veškerém náboženském životě. Také oni jsou dětmi Boha a mají právo na všechny prostředky k posvěcení, které církvi svěřil.

Pavel Hruban