Farní charity jsou první pomocí v sociální oblasti.

Vize existence a služby farních charit ve společnosti 

            Charita není v původním významu instituce, ale sociální činnost církve. Tato sociální činnost se uskutečňuje v přirozeném prostředí lidí. Často jde o sousedskou výpomoc, o pomoc mezi přáteli či známými, o vzájemnou podporu mezi lidmi, které spojují život na určitém území a křesťanské hodnoty. Tomu říkáme farnost.

            Tato činnost probíhá v každé farnosti, kde lidé spolu alespoň minimálně komunikují. Má podobu pomoci osamělým starým lidem, vzájemné pomoci při hlídání dětí, vzájemné podpory rodin, burz šatstva apod. Jestliže některé činnosti probíhají ve farnosti s určitou pravidelností, může se stát, že lidé pocítí potřebu jejich institucionalizace kvůli přehlednosti a jistotě. Tak vznikají charity ve farnostech. Charitativní činnost nemusí nutně získat ve farnosti tuto institucionalizovanou podobu, to však neznamená, že v ní neprobíhá. Přesto je však prospěšné, aby také v těchto farnostech jejich duchovní správci jmenovali osoby zodpovědné za charitativní činnost a za kontakt s Charitou místní diecéze.

            Je důležité, aby si farníci uvědomili a pochopili, že farní charita je zviditelněním sociální činnosti ve farnosti, a ne jakousi branou, kterou se hodlá diecézní charita prolomit do jejich sociálních aktivit ve farnosti. Diecézní charita má poskytovat farním charitám zázemí v podobě odborné pomoci a vedení v oblasti sociálních aktivit ve farnosti, protože také k tomuto účelu byla místním biskupem zřízena. Spolupráce musí vést k poznání, že farnosti a Charita jsou součástí jedné církve. Proto je důležité zapojení kněží.

            Farní charity mají též společenský rozměr, protože jde o vzájemnou výpomoc lidí žijících v jedné obci či městské části. Svým způsobem jde o doplnění sociální podpory státu, která se možná bude postupně oslabovat. Farní charity takto mohou nabýt podobu jedné z alternativních možností podpory občanů v sociální sféře. Předností bude adresnost služeb (všichni se znají) a poměrně dobrá stabilita (jsou součástí většího celku – církve).

Co spojuje jednotlivé farnosti:

• osamělí senioři
• osamělé matky s dětmi
• lidé a rodiny s nízkými příjmy
• lidé se zdravotním postižením

            V každé farnosti je alespoň jedna z uvedených skupin. O lidech patřících do některé z těchto skupin musí farnost vědět, musí o nich vědět farář. Farnost by jim měla poskytnout pomoc, které je schopna. Do pomoci by měla být zapojena společenství dětí, mládeže a rodin, což jsou uskupení, která jsou v mnoha farnostech živá a akceschopná. Duchovní správce by měl mít o jejich činnosti přehled, ale nemusí ji přímo řídit – spíše podporovat. Do farní charitativní činnosti se mohou zapojit též různá církevní hnutí přítomná ve farnosti. V pastorační radě farnosti by měl být člověk přímo zodpovědný za charitativní činnost.

            Charitativní činnost by ve farnosti měla být obecně známá. Farní charita by měla mít možnost pravidelně prezentovat svoji práci ve farním časopise, na internetových stránkách farnosti, na nástěnce v kostele, na úřední desce městské části i v jejím zpravodaji atd.

Pavel Hruban